Několik poznámek k ekonomické situaci

Vzhledem k delší odmlce považuji za nejvhodnější začít hodnocením současné situace a výhledem na nejbližší období. Tento příspěvek se tak bude zaměřovat především na nejbližší horizont do 5 let a zároveň může sloužit jako shrnutí, či úvod pro všechny s tematikou neseznámené. Nemusím doufám připomínat, že ačkoliv moje zdroje dokázaly ve srovnání s mainstreamem predikovat jak finanční, tak energetickou krizi s předstihem několika let, je vždy vhodné se snažit o vlastní verifikaci a kritiku uvedených dat a závěrů.

V oblasti financí budeme konfrontováni s deflací a ekonomickou depresí a v energetickém sektoru se stagnací, posléze vystřídanou rostoucí nedostupností a nedostatkovostí zdrojů. Objevy nových nalezišť ropy vyvrcholily v 60. letech 20. století. Produkce konvenční ropy dosáhla vrcholu v roce 2005, produkce tekutých paliv v roce 2008. Populace a spotřeba v zemích vyvážejích ropu pokračuje v růstu, což hrozí negativním ovlivněním vývozu (viz. ELM – Model země vyvážející ropu). Jako řešení byly v případě největšího spotřebitele zatím použity tanky, které pomohly redukovat domácí spotřebu země s největšími netěženými rezervami na světě. Náklady pro populaci okupujícího státu však převažují nad zisky a tato strategie je dlouhodobě nefunkční, způsobila přechodný kolaps a následnou marginalizaci státu v Iráku a nepřímo přispívá i k budoucímu kolapsu USA. Krátkodobě však byla a je výhodná pro tamní vládnoucí „elitu“= finančně – průmyslový komplex. Hlavním problémem současnosti a příští dekády v energetické oblasti bude především otázka klesajících objemů produkčních toků a nadále klesající EROEI zbývající těžitelné ropy v důsledku nutnosti těžit druhořadé zdroje. Alternativní zdroje nejsou ekvivalentem ropy a nemohou ji plnohodnotně nahradit. Jaderná energie má vzhledem k velmi vysokým nákladům na konstrukci a udržbu EROEI, které je na hranici udržitelnosti komplexního systému dnešní civilizace a je jen obtížně kompatibilní s dlouhodobou krizí. Jádro vyžaduje kontinuitu finančních toků, odborníků a stability prostředí pro své bezpečné fungování. Nic z toho nelze v budoucnosti garantovat. Samostatnou kapitolou je produkce jaderného paliva. Biopaliva, ropné písky a břidlice pak není třeba vzhledem k jejich nízkému EROEI považovat za relevantní z hlediska komplexního systému. Současný životní styl a úroveň ekonomické aktivity jsou v důsledku výše uvedeného do budoucna neudržitelné.

Ze vztahu energie a ekonomické aktivity je zřejmé, že pokud existují rozsáhlé energetické zdroje v podobě fosilních paliv, je možné vytvořit i odpovídající finanční bublinu. Současná finanční bublina je největší v historii, nicméně začínající sestup dostupnosti fosilních paliv není hlavní příčinou postupujícího kolapsu současné bubliny. Každá bublina je vnitřně nestabilní a má zabudovánu autodestrukční funkci, kdy se hroutí pod svou vlastní vahou. Kolaps současného finančního systému bude nejdůležitější událostí příštích let, která odsune energetickou krizi přechodně do pozadí.

Všechny bubliny (včetně burz nebo trhů s nemovitostmi) jsou postavené jako pyramidová hra (Ponzi scheme) a tedy závislé na stálé expanzi a vstupu nových hráčů a příjmů. Jako u všech pyramidových her platí, že skutečně vydělají jen ti, co do hry vstupují v její ranné fázi. Veřejnost je samozřejmě tím, kdo vstupuje do hry velmi pozdě a kupuje tak obvykle už ani ne zajíce v pytli, ale prázdný pytel, který insideři logicky s největší radostí prodají a s penězi mizí, než bublina definitivně splaskne.

Co se týče fungování trhů je veřejnost ohlupována řadou do kola opakovaných mýtů o racionalitě, účelnosti a efektivitě. Trhy nejsou racionální, ani účelné. Pohání je vjem situace, nikoliv její skutečná podstata. Snadno to lze ilustrovat na ceně ropy, která neodráží realitu zásob a jejich těžby, ale to jak lidé vnímají budoucí dostupnost nebo nedostupnost suroviny. Většina lidí není skutečně informována, ale sleduje impulzy z okolí ve stylu můj soused/makléř/oblíbený bloger mi radí koupit to a to a ten snad ví co dělá. S rostoucí cenou pak kupuje čím dál víc zájemců a cena tak dál roste (pozitivní zpětná vazba) a to samé platí o sestupu dolů, což si vyzkoušíme v následujících letech. Určující jsou emoce. Při růstu je to naděje a chamtivost, při propadu strach. Strach je velmi silná a nakažlivá emoce, což znamená, že pokles je vždy ostřejší než růst. Finanční nákaza a její šíření tak není ničím jiným než šířením strachu. Je prakticky vždy iracionální. Poslední případ Řecka to dokumentuje. Pozice tohoto státu před nástupem paniky se nijak významně nelišila od situace před dvěma nebo třemi roky. Co se zásadně změnilo byla percepce, která vyhnala úroky za řecké dluhopisy dočasně na 18%.

Při srovnání současné situace s Velkou depresí se blížíme konci sucker rally roku 1930 a čeká nás další série propadů. Ve 3. a 4. kvartálu začne vládnout trhům znovu strach. A tam kam trhy zamíří, tam bude reálná ekonomika postupně následovat.

Po celou dobu sestupu bude určujícím faktorem deflace, nikoliv hyperinflace jak se majorita zainteresovaných stále chybně domnívá. Hyperinflace zatím není na pořadu dne. Zhroucení trhu s deriváty, které tvoří tuto finanční bublinu, je jejím předpokladatelným vyústěním poté, co se expanze na podzim 2008 zastavila. Přechodná stabilizace byla možná pouze díky intervenci Fedu a ECB, které použily státní záruky (daně), při pokusu o udržení expanze. Bez tohoto zásahu by finanční systém již zkolaboval na podzim 2008. Utracené biliony dolarů jsou však vzhledem k rozsahu bubliny nedostatečné a neumožňují ani její dlouhodobější stagnaci. Pro představu o rozsahu bubliny, uvádím, že globální HDP je 55 bilionů dolarů, přičemž teoretický objem trhu s deriváty je 600 bilionů dolarů. Tento trh expandoval z 0 na současný objem během posledních tří dekád a nevytvořil žádné reálné bohatství. Přestože hodnoty nejsou reálné, je toto „bohatství“ zanese v účetních knihách na něž lidé spoléhají a s nímž se počítá jako s dluhem, který je třeba splatit a jehož splacení bude vymáháno. Účetní rozvaha Fedu se pokud je mi známo pohybuje v jednotkách bilionů dolarů a dlouhodobější kontrola imploze je proto mimo kontrolu Fedu.

Finanční kolaps tohoto objemu nutně povede k depresi, přičemž výchozí situace je ve všech směrech horší než ve 30. letech. Bublina je násobně větší, očekávání stejně tak, dovednostní základna je nížší, zdroje omezenější, populace naopak vyšší.

V deflačním prostředí budou klesat především platy, stejně jako ceny, přičemž ceny životních nezbytností budou klesat nejpomaleji (životní nezbytnost není auto a plazmová televize). Pokles životní úrovně bude značný, protože přes z dnešního pohledu velmi nízké ceny bude dostupnost a objem financí, které bude mít průměrný člověk mnohem menší než dnes. Vždy jde o porovnání ceny s tím co máte v kapse. Ropa bude pravděpodobně opět stát 10-20 dolarů za barel, což ovšem může reálně znamenat vyšší ceny než dnes. Pokud ceny klesají, ale objem peněžní zásoby klesá ještě rychleji, reálné ceny rostou. Úvěry, které dnes drží ceny nahoře budou prakticky nedostupné, takže i nákup nemovitosti bude nutné provést v hotovosti, což bude mít za následek kolaps cen. Cena nemovitostí bude redukována odhadem o 75 – 99.9%. Pokud to považujete za nemožné nebo nepravděpodobné, stačí se podívat již na dnešní situaci v řadě amerických měst. Úroky i nezaměstnanost porostou, poptávka bude klesat. To samozřejmě roztáčí spirálu poklesů platů i cen. Největší poptávka bude vždy nutně po potravinách, jejichž ceny tak klesnou nejméně a vzhledem k objemu peněžní zásoby tak bude jejich reálná cena nejvyšší. Proto je tak důležité být schopen si alespoň část z nich vyprodukovat samostatně. Úrokové sazby byly pokud započteme inflaci v letech 2003 – 2007 prakticky negativní, což znamená, že Bernanke nevyhazoval z pomyslných vrtulníků volné peníze, ale volný dluh. Lépe by bylo možná říci dluhovou past, protože pokud si berete takto levný úvěr a nemáte patřičné rezervy, tak stačí jen malý růst sazeb a váš dluh se stává rychle neobsluhovatelným. Této situaci již čelily miliony dlužníků a další desítky (a stovky) milionů s ní budou v následujícíh letech konfrontovány. Deflace celou situaci obrací naruby a skutečná úroková sazba je poté vždy vyšší než nominální, protože dané procento deflace se přičítá (sazba 5.5% – (-5% deflace) = reálná sazba 10.5%). I nulová sazba tak není dostačující (0-(-5%) = 5%. Změny úrokové sazby jako nástroj měnové politiky tak ztrácejí svou funkci. V situaci hluboké deflace je klíčová hotovost, včetně většího objemu drobných bankovek a mincí pro každodenní potřebu.

Pokud bych se měl podívat na situaci ČR, tak nastupující vláda, která si dala absurdní přízvisko „rozpočtové odpovědnosti“ vstoupí téměř jistě do historie jako vláda, která prohloubila deficit veřejných financí rekordním způsobem.

Z navrhovaných neoliberálních „reforem“ je zřejmá inspirace jedním z největších mystiků 20. století Miltonem Friedmanem. Ekonomické výsledky Friedmanova neoliberalismu vykazují soustavnou a nepřerušenou řadu selhání, protože jako další mytologické systémy nereflektují reálný stav, ale instrukce genomu svých autorů. Všude, kde byly myšlenky Chicagské školy ekonomie uvedeny do praxe, došlo k demontáži sociálního státu, ekonomické stagnaci nebo recesi, privatizaci státního majetku, zchudnutí širokých vrstev populace a naopak zbohatnutí „elity“ a na ní navázaných korporací.

V rámci šokové doktríny byly ideje Friedmana a jeho stoupenců uplatněny v Chile po převratu generála Pinocheta, v Argentině, v Británii za Thatcherové po Falklandské krizi, v USA za Reagana nebo v Rusku za Jelcina. Zde všude byla politická či ekonomická krize využita k šokové ekonomické terapii osekání státu prostřednictvím reforem a škrtů a následnému vyplnění vzniklého vakua soukromými společnostmi. Zároveň byl v případě Chile nebo Ruska upřednostněn volný trh před demokracií.

Posledním případem použití šokové doktríny je Irák, kde došlo k faktickému rozboření země a kolapsu státu, aby byl tento poté znovu „budován“ globálním korporátním sektorem. Výsledky tohoto projektu můžeme stále sledovat v přímém přenosu.

Nastupující vláda pravice v ČR nasadila v rámci volební kampaně malou demoverzi šokové doktríny v podobě Řecka jako odstrašujícího příkladu. Srovnání to bylo jak plyne již i z výše uvedeného slabomyslné, stejně jako urban legends o důchodech ve výši 2000 – 3000 eur apod., nicméně vzhledem k rozhledu populace a „úsilí“ médií o objektivitu a vyváženost zcela dostačující. Opozice nebyla schopná žádné reakce a volby prohrála. Použit byl model, který funguje vždy: 1. Strašení monstrem a 2. Slib zázraku, který přinese za patřičnou oběť vykoupení a vítězství. Tato nudná stará rutina funguje od úsvitu věků s přesností švýcarských hodinek (a její původ v genomu je taktéž zřejmý).

Ideová východiska M. Friedmana byla v ČR již aplikována v 90. letech za vlád jeho nejprominentnějšího lokálního stoupence V. Klause. Neoliberální ekonomická politika vyústila tak jako obvykle poklesem – sérií balíčků a ekonomickým propadem konce 90. let, to vše v okolním růstovém ekonomickém klimatu.

Dnešní situace je odlišná. Navrhované reformy a rozpočtové škrty povedou samy o sobě k ekonomickému poklesu. To je v ekonomickém paradigmatu, který stojí na expanzi úvěru = dluhu zřejmé. Ministr Kalousek opět chybně počítá na příští rok s ekonomickým růstem, přičemž je vysoce pravděpodobné, že růst bude buď v ideální variantě kosmetický nebo rovnou záporný. Nelze vyloučit návrat recese, naopak se mi tato varianta jeví jako stále víc pravděpodobná. Globální makrodata jsou v posledních měsících velmi výmluvná a pokud Fed v San Franciscu označí riziko nové recese za velmi vysoké, je asi vhodné si položit otázku, zda vůbec můžeme počítat pro roky 2011 – 2012 pouze s recesí. Trh práce v USA se nadále propadá. Oficiálně nezaměstnanost stagnuje, reálně roste.

Dopady vládou ČR navrhované ekonomické terapie jsou uvedeny výše. Komplexita systému se navrhovaným nijak nesnižuje a reformy a úspory jsou povrchního charakteru. Předpokládáný schodek v roce 2011 je 135 miliard a je nutno ho považovat za minimální variantu. Vyrovnaný rozpočet do roku 2016 v prostředí permanentní krize je iluzorní. Pokud budou škrty dále prohloubeny, což lze předpokládat, budou státní funkce oslabeny a sociální koherence nadále destabilizována v nevhodnou dobu. Vyústěním bude kolaps na nižší úroveň komplexity systému, kde pravděpodobně bude omezen rozsah státních služeb jako takový, sociální stát zanikne a občanská práva a svobody budou konfrontovány s voláním po zajištění alespoň základních potřeb obyvatelstva s pomocí vlády tvrdé ruky (ať už bude pravicová nebo levicová).

Závěrem bych se letmo zastavil u ropy. Přes upozadnění energetické problematiky je nemožnost další expanze produkce limitujícím faktorem jak ekonomického růstu, tak v budoucnu i udržení komplexity systému a v konečném důsledku i růstu a posléze i jen stagnace globální populace. Zda začne sestup z plató skutečně v roce 2012 je zatím nemožné potvrdit. Očekávaná nová produkce pro rok 2011 je podle databáze megaprojektů 3.114 mbd a pro rok 2012 2.275 mbd. Ještě v polovině roku 2008 uváděla databáze pro oba roky novou kapacitu kolem 3.5 mbd. I při úrovni deplece kolem 4.5% ročně, což je polovina toho, co uvádí některé zdroje, je třeba k udržení stávající úrovně těžby přibližně 3.6 mbd nové kapacity každý rok. Realističtější je ale uvažovat nutnou novou produkci kolem 5 mbd. Při globální rezervní kapacitě 1-3 mbd je možné dopady odsunout zhruba o rok, takže pokud nedojde k depresi (což pravděpodobně do té doby dojde), je možné dopady zlomu očekávat v roce 2013, přičemž za nejvzdálenější možnou dobu ukončení plató je považován rok 2018. Po letech 2008 a 2009, kdy nová produkce činila kolem 4.5 mbd, se tak vracíme na úrovně 1. poloviny první dekády 21. století.

Zdroje: Klein. Naomi. The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism. Metropolitan Books, 2007.
The Automatic Earth
The Zero Hedge
The Calculated Risk
Wikipedia – Oil Megaprojects