Pohled Medusy II.

Setkal jsem se s nepřítelem a jsme to my.

John Carpenter

Pamatuj, nabízím pouze pravdu, nic víc.

Morpheus

Řada těch, kteří jsou seznámeni s tematikou vyčerpávání zdrojů, klimatických změn a přelidnění se domnívá, že pokud bude dostatečně velká část populace obeznámena s důsledky těchto fenoménů, lze očekávat relevantní reakci na celospolečenské úrovni. Jak velká by měla být tato kritická masa je předmětem diskuze, zřídka však je předmětem diskurzu základní otázka:

Je lidstvo vůbec schopno takové změny reálně provést?

Kultura a civilizace přitom stojí na následujícím:

Předpoklad: Lidé jsou jedineční

Lidé se zásadním způsobem odlišují od ostatních zvířat, protože existují ve dvou sférách – fyzické a spirituálně – duševní. Tato duální existence jim umožňuje regulovat a volit své chování na základě rozumu a morálky. Z 30 – 100 milionů druhů organismů, které obývají tuto planetu nedosáhl této úrovně žádný další. Z logiky evolučního vývoje tak vyplývá, že pravděpodobnost takovéto skutečnosti je 1: 30 000 000 – 100 000 000.

Většina lidstva si dále myslí, že jejich spiritualita je jedinečným atributem, který jim byl propůjčen neviditelnou, nadpřirozenou superinteligencí. To dále předpokládá zodpovědnost za dodržování morálních zásad, jejichž uvedení do praxe má u věřících minimalizovat možnost neštěstí nebo dokonce nelibosti superinteligence, spojené s možností věčného zatracení v posmrtném životě. Precizní dodržování zjevených pravidel má naopak věřícím po smrti přinést četné výhody.

Mnoho vědců věří „odlehčené“ verzi výše zmíněného, podle níž lidé dosáhli duální existence skrze proces selektivní evoluce. Věří, že před asi 40 000 lety dosáhl racionální kortex našich vývojových předků takové velikosti a účinnosti, že byl schopen „začít žít vlastním životem“. To nám umožňuje vládnout unikátně racionálním vědomím, které dokáže na volním základě kdykoliv potlačit „nižší“, zvířecí instinkty.

Tato antropocentrická tvrzení bezpochyby přispívají k obecnému vnímání homo sapiens sapiens jako „nejvyšší“, „nejpokročilejší“ formy života na Zemi (a to bez ohledu na fakt, zda lidstvo této pozice dosáhlo božským zásahem nebo evolučním vývojem). Z toho dále plyne, že jsme povinni a oprávněni převzít kontrolu nad světem a využívat jeho plody jak uznáme za vhodné. Dále lidé věří, že nejsou vázáni evolučními pravidly, které vládnou ostatním druhům, považují se za „zvláštní případ“, na nějž se řada evolučních zákonů nevztahuje.

Fakt: Lidé nejsou jedineční.

Biologická fakta potvrzují, že lidé nejsou mezi pozemskými živočichy v žádném podstatném strukturálním nebo behaviorálním aspektu unikátní. Toto tvrzení vychází z jednotné povahy genetického materiálu, který tvoří a řídí chování všech druhů, včetně lidí. Jinými slovy, neexistují žádné důkazy, které by podpíraly tvrzení, že lidský organismus zahrnuje jakoukoliv unikátní chemii nebo struktury a že lidé vykazují jakékoliv behaviorální imperativy, které by ležely mimo standardní genetický repertoár – tedy zcela bez vztahu ke genetickým prioritám přežití a reprodukce. Veškeré chování má původ v genech, skrze proteiny vyjádřené pomocí jejich DNA. Z toho vyplývá, že neexistuje žádné „lidské chování“, protože lidé vykazují pouze zvířecí chování, které bylo selektivně modifikováno, aby odpovídalo evolučním okolnostem.
Nejjasnější důkazy genetického původu lidského chování můžeme vidět v tzv. společenské „morálce“, která obvykle slouží k racionalizaci faktu, že v každodenním životě jsou geny nuceny „lobbovat“ pro často konfliktní strategie (např. přežití genů v jedinci versus přežití obdobných genů v příbuzných jedincích v rámci skupiny – „zbabělé“ versus „hrdinské“ chování).

Biologická fakta naznačují, že evoluce života na Zemi nemá nic společného s „pokrokem“ nebo „zdokonalováním“, ale je jen vyjádřením tendence k různorodosti a vyšší komplexitě, která umožňuje složitějším druhům konzumovat energii a zdroje, které jsou mimo dosah jejich jednodušších konkurentů. Lidé jako druh nevykazují z hlediska genů žádnou „jedinečnost“, která by je oddělovala od ostatních druhů a zcela podléhají evolučním zákonům.

Ačkoliv jsou uvedené závěry velmi málo přitažlivé, lze jim sotva upřít logiku. O to příkřeji však vystupuje kontrast civilizační reality, která před pravděpodobností méně než 1 : 1, upřednostňuje pravděpodobnost minimálně 1 : 30 000 000 a sází naprosto iracionálně na lidskou „jedinečnost“.

Vyvstávají tak před námi další dvě otázky. Je-li člověk a jeho chování produktem genů, je třeba se ptát:

1. Jak geny manipulují naše vnímání reality?

2. Proč geny manipulují naše vnímání reality?

Hluboko v suterénu našeho mozku se nacházejí jeho nejstarší vývojové komponenty. Přicházející smyslová informace, je vyhodnocena v těchto oblastech a pokud je třeba behaviorální odpověď, jsou podvědomá rozhodnutí odeslána do kortikálních oblastní k překladu do vědomé činnosti a k utvoření vědomé informace. Po jazykovém zpracování v Brocově tělísku mohou být tyto informace plně zformovány v ústní, písemné nebo znakové formě. Kalifornský neurofyziolog Benjamin Libet demonstroval v 90. letech, že mozek začíná reagovat na vnější situaci asi o 500 milisekund dřív, než osoba učiní vědomé rozhodnutí, což vede k závěru, že svobodná vůle je jen racionalizací mysli, která slouží ke „zdůvodnění a vysvětlení“ podvědomé (automatizované) činnosti.

Naše „rozhodování“ tak vykazuje typické zvířecí charakteristiky vycházející z „rozhodnutí“ genů, dosažených na základě jejich „tajné diskuze“, probíhající hluboko v nevědomém suterénu mozku. Tato rozhodnutí a názory vstupují do našeho vědomí o uvedených 500 milisekund poté, co byly již zpracovány původním plazo–savčím „pramozkem“. Protože si nejsme vědomi prvotního zpracování, které proběhlo v suterénu, naivně věříme, že naše myšlení je vědomé, racionální a nezávislé.

Mechanismus klamu

Mozkové struktury, které řídí tyto klíčové genetické reakce byly již z velké části identifikovány. Jsou to především hypotalamus, hypofýza a amygdala. Amygdala se zdá být zapojena především do vyhodnocení významu situace z hlediska rozsahu okamžité hrozby a následné aktivace útěkové nebo útočné reakce a také rozhoduje o úrovni nastavení kontroly agrese každého z nás.

Hypotalamus ve spolupráci s hypofýzou funguje jako hlavní kontrolní systém pro široké spektrum fenoménů, včetně strukturálního růstu a fyzického vyjádření duševních stavů. Jeho specializací je vyjádření emocí. Elektrická stimulace jedné části hypotalamu spouští kompletní útočnou reakci jak u lidí, tak i ostatních savců, zatímco stimulace sousední části vyvolává pocity intenzivní rozkoše.

Hypotalamus a amygdala jsou součástí limbického systému, který zahrnuje všechny původní plazo-savčí struktury, které tvoří jádro mozku a dále sem spadá také mozkový kmen. Napojeny jsou jak na smyslový, tak i na autonomní nervový systém. Limbický systém poskytuje genům automatický „přetlakový ventil“, který je schopen zaplavit celé tělo chemickými látkami, které mu umožní v okamžiku přejít z klidového stavu na „nejvyšší převodový stupeň“ a zcela obejít racionální myšlení.

Náš rozdělený mozek

Po dlouhé sérii experimentů s pacienty jejichž mozkové hemisféry byly chirurgicky rozděleny (přetnutím neuronálních cest v corpus callosum, které spojují obě hemisféry), dospěl neurobiolog Roger Sperry v 60. letech k závěru, že: „Operace vedla u těchto osob k vytvoření dvou oddělených myslí, ke dvěma odděleným sférám vědomí.“ Ve většině případů vedlo přetnutí corpus callosum k oddělení pravé hemisféry od jejího jediného prostředku komunikace s okolním světem – Brocova tělíska v levé hemisféře. V jednom výjimečném případě nicméně došlo u pacienta s rozděleným mozkem v mládí k poškození mozku, které vedlo k vytvoření sekundárního řečového centra v pravé hemisféře. Sperry a jeho spolupracovníci tak byli schopni komunikace s každou hemisférou zvlášť a během rozsáhlého testování pacientovy osobnosti odhalili, že dvě zcela oddělené a odlišné osobnosti obývají zkoumaný mozek.

Vybaveni kapacitou k fungování na dvou úrovních vědomí, přičemž si byli (a jsme) vědomi jen jedné, byli naši předkové ideálními kandidáty na evoluční vývoj, který následně proběhl. Mezera mezi dvěma sférami vědomí nechala genům přesně ta zadní vrátka, které potřebovaly, aby si zachovaly kontrolu nad komunikačním systémem těla. Jestliže analytická a racionální levá hemisféra si nebyla kontinuálně vědoma plné šíře percepční aktivity probíhající v pravé hemisféře, potom existovala v racionální kortikální obraně mezera, jíž mohly (a mohou) bez povšimnutí projíždět celé náklady mystických nesmyslů.

Během pokusů u pacientů s rozděleným mozkem provedenými Michaelem Gazzanigou ve spolupráci s Rogerem Sperrym v 70. letech byl pacientově levé hemisféře promítnut skrze pravé oko obrázek kuří nohy a obrázek scény se sněhem byl prezentován jeho pravé hemisféře skrze levé oko. Pod těmito obrázky byly čtyři menší, z nichž pouze jeden mohl být snadno spojen s hlavní obrázkem. Když byl subjekt dotázán na nalezení spojení, správně zvolil lopatu (levou rukou – kontrolovanou pravou hemisférou) a slepici (pravou rukou – kontrolovanou levou hemisférou). Když byl dále dotázán na vysvětlení své volby, odpověděl: „To je jednoduché. Kuří noha patří slepici a lopata se používá při úklidu kurníku“.

Gazzaniga tak došel k závěru, že levá hemisféra zaznamenala informaci o volbě levé ruky (lopatu – vycházející z pravohemisférové nonverbální informace) a vytvořila fiktivní vysvětlení, aby zakryla svou neznalost skutečných důvodů pro tuto volbu (úklid sněhu).
Další výzkum naznačil, že levá hemisféra může ovlivnit paměť – někdy k horšímu. V jedné studii, Gazzaniga a jeho kolegové představili soubor nových obrázků levé hemisféře pacientů s rozděleným mozkem. Když tyto nové obrázky obsahovaly elementy nebo temata obrázků, které pacienti již studovali, pacienti obrázky často chybně určili jako již viděné.

Zdá se, že Brocovo tělísko nemůže vystát vakuum, takže pokaždé když dojde k informační mezeře, vytvoří si fiktivní příběh, kterým „racionálně“ vysvětlí „nevysvětlitelnou“ (nedostupnou) činnost pravé hemisféry. Tak se před námi formuje zvláštní fungování systému mozku, který podtrhuje a podchycuje naše mystické vize a náboženské zkušenosti, stejně jako falešné vzpomínky a konspirační teorie.

Zrození kultury

Před 2 miliony let byla klíčem k přežití příslušnost ke kmeni. Osamělí jedinci nemohli na nebezpečných pláních Afriky očekávat, že přežijí, protože od přírody pomalí, slabí a bez silných čelistí a drápů nebyli rovnocenými soupeři dravců té doby. Byl to skupinový lov, během něhož se vysoce cenila hrdinská obětavost a loajalita ke kmeni, který vynesl homo sapiens na vrchol potravního řetězce. Intenzivní nesoulad, který tehdy vyvstal mezi dvěma genetickými imperativy (přežij a množ se na straně jedné a braň geny kmene i s nasazením života na straně druhé), je stále s námi a je charakterizován morálními dilematy a doprovodnými přívaly emocí stejně jako před 2 miliony let.

Ačkoliv kultura a její morálka jsou zjevně vedlejším produktem našich genů, je bezpodmínečně nutné, abychom k tomuto faktu zůstali slepí. Kdybychom byli schopni vidět jejich genetický původ ve zřetelných obrysech, byli bychom neschopni patřičně silné emocionální odezvy a celá struktura naší kmenové kultury by se začala hroutit. Naše geny proto upřednostňují sázku 1: 30 000 000 a tak lidé věří v imaginární síly dobra a zla, stejně jako v jejich velmi nepravděpodobné zvěstovatele (andělé, čarodějnice, věštci, kněží atd.). Starý evoluční problém nicméně zůstává. Jak snoubíte tak kolosálně iracionální víru s nadáním našeho druhu pro racionální myšlení a přitom zachováte relativně hladké fungování mozku lidského primáta? Je k tomu třeba šikovný genetický trik!

Řešení problému „racionality“

Toť vskutku doba pohromy, když šílenci vedou slepé.

Shakespeare

Aby bylo možné vhodně spojit životně důležitou vrstvu mysticismu s čím dál víc racionálním mozkem, bylo třeba, aby lidé považovali původ svých genetických imperativů – ve formě instinktů, pocitů a tužeb – za nadpřirozený nebo alespoň za vycházející „z vnitřní moudrosti a poznání“ a dále, aby věřili (zcela iracionálně), že tato jejich „vnitřní moudrost a osvícení“ má své kořeny v neviditelném světě superinteligence – mystickém světě, který leží mimo sféru rozumového poznání.

Tímto způsobem vývoj narazil na „výborné“ řešení. Takovéto sebepojetí garantuje druh závislý na víře, který věří, že je oddělen od zbytku zvířecí říše, ale ve skutečnosti do puntíku plní instrukce genomu a v důsledku toho zanechává víc a víc potomků. Tak před námi stojí obraz typického, jako u všech ostatních druhů, geny řízeného zvířete, které ale věří, že je vedeno a nadáno zvláštní mocí, která není jenom „duchovní“, ale pro většinu příslušníků druhu rovnou „božská“. Tady tak před sebou máme velmi praktické šílenství, takové, které nakonec umožnilo fyzicky „podvybavenému“ „pánu tvorstva“ pohltit planetu jakou zralou malinu (v současnosti spotřebováváme 40-50% sluneční energie, kterou pohlcuje pozemská vegetace při fotosyntéze – a o spotřebě uskladněné sluneční energii ve fosilních palivech zde netřeba hovořit).
Tady tak byla náhražka za zuby a drápy, které nám evoluce odepřela a v hávu mysticismu jsme tak obdrželi pomyslný x – faktor, který nás katapultoval z okraje vyhynutí na evoluční výslunní. Je dokonce možné, že se mysticismus specificky vyvinul, aby zvrátil vývoj racionálního kortexu, protože je zjevně zacílen na obejití našeho nadání pro kritickou analýzu a rozumové uvažování, kdykoliv jsou ohroženy zájmy genů.

Efekt páva

Síla evoluce spočívá ve faktu, že i ty nejvíce efektivní a plodné druhy podléhají jejím zákonům a limitům. Tato univerzální zranitelnost spočívá ve faktoru, který by se mohl nazvat „efekt páva“.

Ve společnosti pávů, je samčí ocas důležitým aktivem při získání samice, ale jako aktivum funguje pouze v rodném prostředí druhu – v lese. Pokud les zmizí, stává se těžkopádný paví ocas pro každého kolemjdoucího dravce křiklavou reklamou na rychlé občerstvení. Řada druhů má adaptivní specializaci, která jim pomáhá přežít a množit se v prostředí na něž je daná specializace adaptovaná. Pokud se ovšem prostředí změní, stává se taková specializace handicapem a to tím extrémnějším, čím vyhraněnější tato specializace je. „Paví ocas“ má i „pán tvorstva“, i když to není zřejmé na první pohled, protože je velmi dobře skryt v naší DNA. Náš paví ocas spočívá v naší vrozené inklinaci k mysticismu. Je vyjádřen v naší bizarní kapacitě implicitní víry v naprosto neuvěřitelné a v ochotě přičítat nadpřirozenou moc nebo mystickou důležitost čemukoliv co buď přispívá nebo ohrožuje přežití našich genů. Univerzálnost zastoupení mysticismu v populaci a jeho pupeční šňůra k primárním imperativům DNA – přežij a rozmnož se, ukazuje mysticismus jako artefakt genů.

Ať už náš mysticismus spočívá ve víře v nadpřirozené síly jako jsou bohové, démoni či mimozemšťané nebo ve víře ve štěstí, memy, čajové lístky či tržní síly, je toto konkrétní vyjádření z hlediska genů zcela nedůležité. Jediný faktor, který je důležitý, je kvalita a síla kmenových vášní, které tato víra produkuje. O zbytek se postará přírodní výběr. Dva miliony let lovecko – sběračského životního stylu, vykovaly lidský mysticismus do zbraně bezprecedentní evoluční síly.

Selektivním výběrem jedinců inklinujících k mysticismu zajistila evoluce našim předkům nejen vzestup ke „světové dominanci“, ale zároveň se také chytře pojistila před naším drtivým reprodukčním úspěchem. Jen tak ironicky přínosný a racionálnímu vměšování odolný nástroj jako mysticismus nám dokázal zabránit předvídat nebezpečí přelidnění již před mnoha staletími. A evolucí ordinovaná „duševní porucha“ zrozená z náboženského a politického mysticismu snadno vykolejí jakékoliv globální snahy o spolupráci na přežití lidského populačního vrcholu v budoucnu, stejně jako k tomu došlo na Velikonočním ostrově před 300 lety.

Právě tak zajistí automatizované procesy redukce přemnožené populace, že fanatici všeho druhu, ať už političtí, ekonomičtí nebo náboženští, budou krmit a pěstovat rostoucí strach lidstva během příštích několika stresem naplněných dekád. To zpětně garantuje, že nedůvěra a nenávist mezi národy, rasami, náboženskými a politickými skupinami dosahne vrcholu v okamžiku, kdy biosféra naplno spustí svoji nelítostnou protiofenzivu, proti přemnoženému homo sapiens.

Evoluční faustovský obchod

S rokem 1960 dosáhla globální populace lidstva 3 miliard jedinců a pokračovala v exponenciálním růstu rychlostí 2% ročně. Tato míra růstu soustavně předbíhala zemědělskou produktivitu a jak varoval již Malthus, hlad se s koncem 70. let zdál být reálnou možností. Zachránila nás věda a technika – nebo to tak alespoň v té době vypadalo. Vývoj vysoce výnosných odrůd a masové použití hnojiv ztrojnásobilo globální sklizeň v období 1960 – 2000. To nejen odvrátilo světovou potravinovou krizi, ale zvýšilo sklizně na úroveň, která umožnila prudký populační růst. Důsledkem bylo zdvojnásobení lidské populace v průběhu 35 let. Záchrana prostřednictvím technologie je ale jen další z mnoha lidských iluzí a „vysoké výnosy“ jsou jen eufemismem pro „vysoké náklady“. Rekordní sklizně na hlavu začaly během 90. let klesat, spolu s mizející úrodností půdy a účinností hnojiv, zatímco populace pokračovala v růstu. Náš druh nyní znovu stojí nad evolučním srázem, stejně jako v roce 1965, ale se dvěma důležitými výjimkami. Jsme nyní zcela závislí na ropě jako na palivu a zdroji hnojiv a strašidlu hladomoru bude nyní čelit víc než dvojnásobně velká populace.

Moderní civilizace je závislá na ropě nejen proto, že pohání spalovací motory, ale zejména proto, že umožňuje výrobu elektřiny a elektřina umožňuje tři základní funkce nezbytné pro fungování moderních ekonomik a vlád: Komunikaci, Komputaci a Kontrolu – K3. Těžba ropy na hlavu dosáhla vrcholu v roce 1979 a od té doby tento ukazatel s rostoucí intenzitou klesá kvůli soustavnému růstu populace, poklesu těžby ze starých polí a omezenému množství nové produkce. Mezera mezi poptávkou a nabídkou se v této dekádě stane kritickou. Kolem 85% energie vyráběné v průmyslových zemích se spotřebovává na topení, osvětlení a mechanický pohyb a zbylých 15% pohání funkci K3. 42% primárních světových zdrojů energie jde na výrobu elektřiny. Těžba konvenční ropy dosáhla vrcholu v roce 2005, produkce tekutých paliv v roce 2008. Až během druhé poloviny této dekády začne nedostatek ropy vytvářet na globální i lokální civilizační systémy stále intenzivnější tlak, začnou světla postupně zhasínat.

Automatický evoluční omezovač přemnožení

Biosféra naší planety je z velké části produktem bakterií. Proces jejího formování naplno začal asi před 3.5 miliardami let, kdy skupina na světlo citlivých bakterií získala schopnost využívat vodík z vody s pomocí sluneční energie. Tyto bakterie vzkvétaly a úspěšně se exponenciálně množily. Uplynula miliarda let a jejich „chemický“ evoluční průlom ukázal v souladu s Malthusovým zákonem svou odvrácenou tvář – celá biosféra byla otrávena kyslíkem – odpadním plynem těchto bakterií. Pozemský život se vyvinul v prostředí bez kyslíku a nyní musel tvrdě bojovat o své přežití ve změněném prostředí. Obtíže se staly evolučním podnětem a na stromě života vyrašila nová mocná větev. Některé bakterie se spolehly na symbiotickou spolupráci, další se naučily jak zkrotit kyslík prostřednictvím metabolismu. Potomci těchto původních bakterií dnes hrají klíčovou roli v řízení globálního prostředí.

V souladu s evolučními zákony musí každý druh udržovat jemnou rovnováhu mezi energií, kterou spotřebovává a poškozením prostředí, které způsobuje. Tam kde je spotřeba přiměřená formě a funkci, zůstává míra reprodukce druhu v příslušných mezích, což znamená, že poškození prostředí bude zanedbatelné a druh může počítat s tím, že jeho geny budou v čase bezpečně pokračovat. Kdykoliv se však tato energetická rovnice prudce vychýlí z rovnováhy, evoluce předepisuje vyhynutí.
Ti kdo si myslí, že lidstvo není schopné změnit atmosféru a klima prostřednictvím svých odpadních produktů, nechápou nejen Malthusovu populační teorii, ale ani základní evoluční principy: Život je v základě bakteriální povahy a atmosféra je produktem bakterií, biologická existence má faustovský charakter a evoluce nemůže být chápána jako „pokrok“.

Finální řešení

Jak postuloval již Darwin, je základem stability a odolnosti života na Zemi biodiversita. Vzhledem k rostoucí míře vymírání způsobené přemnožením homo sapiens, je největší hrozbou pro další existenci života na této planetě náš druh. Z pohledu biosféry tak mají faktory, které přispějí ke kolapsu lidské populace zásadní evoluční hodnotu. Industrializace, globalizace a rozbujelá spotřeba nabízejí biosféře šanci na řešení přemnožení lidstva. Požadováno je po nás tak jen pokračování dnešního chování. To znamená nerušené procesí absurdně bohatých podnikatelů a zkorumpovaných, tržně orientovaných vlád. Tato kombinace garantovala enormní ekologickou degradaci v minulosti a bezpochyby zajistí vládu svatých krav Růstu a Pokroku i v krátké budoucnosti, která těmto modlám zbývá.

Lidská populace dosáhne vrcholu kolem 7.5 miliard jedinců pravděpodobně v období 2025 – 2035 a poté bude následovat kolaps zhruba zrcadlící exponenciální růst. Tento fakt je přímým výsledkem evolučních a termodynamických zákonů. Kdyby se populace přemnožených druhů vždy automaticky nezhroutila, došlo by k rozpadu celého evolučního procesu. Jako hotový, specializovaný evoluční produkt nejsme a nebudeme schopni na masové úrovni adaptovat své chování na změněné energetické toky a eskalující krize.

Na naší obranu je třeba říci, že zvířata nemají volbu, pokud jde o zpěv, tanec, páření, boj a útěk – jednají na základě genetických instrukcí přežití, teritoriality a sexuality a my nejsme žádnou výjimkou.

Zdroje: Reg Morrison – A Fresh Perspective On Life

Je snížení populace našeho druhu nevyhnutelné? Evoluční a fyzikální zákony odpovídají ano. Homo sapiens se nicméně vyvinul k tomu, aby výše uvedené skutečnosti přes jejich logičnost nechápal.

Pouze výjimeční lidé si uvědomí Matrix. Ti kdo zjistí jeho existenci, obvykle vládnou nezvyklou mírou inteligence, intuice, senzitivity a zvídavosti.

The Animatrix

Pochopení našich dnešních a budoucích dilemat v celé jejich šíři je pro naprostou většinu populace „příliš náročný úkol“. Celý koncept je kontraintuitivní, respektive se závažně rozchází nejen s kulturními, ale ještě více s biologickými imperativy. Vyžaduje vcelku hluboké znalosti v celém spektru oborů a pro průměrného člena společnosti, je nemožné se věnovat studiu v takové šíři látky a časovém záběru. Pochopení navíc negarantuje změnu chování, respektive tato změna chování je evolučně neefektivní. Biologicky preferovaná je maximální reprodukce v dostatečné kvalitě pro přežití a reprodukci potomstva, za využití maxima dostupných zdrojů. Geny tak přežívají a prosperují a pokud dosáhnou overshootu, následuje redukce populace nebo extinkce. Regulace a rebalance systému probíhá na naddruhové úrovni. Jedinec je nepodstatný, otázka dosažení kritické masy a z ní vycházející předpokládaná systémová změna chování nevychází z reality. Tímto nekonstatuji nihilismus, pouze fakta. Pokud je možné se o něco pokusit, je to snaha o řešení v rámci jednotlivců a skupin, které se pokusí o co největší využití funkčních zbytků a zdrojů systému, přičemž budou zpočátku skrytě a latentně a později stále otevřeněji směřovat k autonomii a nakonec k totální distanci od kolabující civilizace a jejích center. Nejlepší předpoklady k tomu mají intelektuálně disponovaní členové elity, jako třídy s maximem zdrojů a nejvyšší kohezí, ale o tento kurs se může pokusit prakticky každý. Pravděpodobnost selhání je však velmi vysoká, respektive se vzhledem k rozsahu a hloubce kolapsu jeví možnost úspěchu jako z 99 % iluzorní. Pravidlem tak v období rebalance rovnice overshootu bude selhání a smrt, výjimkou úspěch a život.

Kdybychom byli racionálním druhem, schopným skutečné volby, emoce by neexistovaly a nikdy by nedošlo k overshootu, protože bychom pravděpodobně již vyhynuli. Bez emocí a mysticismu se vazby rozpadají, důvody bojovat, milovat nebo nenávidět mizí. Zůstává pak jen chladný rozum a znalost Plánu a s tím možnost skutečné volby, i když pouze v rámci velice úzkých mantinelů.

Lidstvo se může fakticky ocitnout v pekle, v pekle, které je definováno jako příliš pozdní uvědomění si pravdy.

E. O. Wilson

Bezpochyby se 99.9999% světové populace upne k mystické naději ve spásu toho, či onoho druhu. Žádná z těchto racionalizací však není a nebude ničím než zbožným přáním. Jak uvádím výše, jsme finalizovaný evoluční produkt, a proto nelze očekávat žádnou významnější změnu v našem chování.

Kapitalismus se nachází v terminální fázi. Korupce a morální hazard dosahují globálně endemického charakteru. S neschopností (centrálních) bank kontinuálně produkovat exponenciálně rostoucí objemy dluhů a v důsledku toho s klesajícími investicemi a dostupností peněz, se stávají předchozí dluhy postupně neobsluhovatelné na všech úrovních, což vede ke krizi finančního systému, doprovázené extrémní volatilitou, měnovými válkami a v konečném výsledku kolapsem měn a rozpadem obchodních tras. Následovat bude definitivní rozpad neoliberalismem podkopaných sociálních systémů, kolaps formální demokracie, masová nezaměstnanost, množící se výpadky fungování infrastruktury a v konečném důsledku v kombinaci s klimatickou změnou a konflikty o zdroje hladomor a celkové systémové zhroucení.

Riziko použití zbraní hromadného ničení roste. V případě, že dojde k jaderné výměně, ať už z jakýchkoliv důvodů, bude pravděpodobnost vyhynutí lidstva a zničení většiny biosféry vysoká. Největší šanci na přežití budou mít odloučené skupiny s jednotící ideologií a jasně stanoveným, přísným sankčním systémem, minimalizujícím parazitování, i černé pasažéry druhého řádu. Vhodnější by bylo matriarchální, spíše než patriarchální vedení, v rámci několika navzájem se kontrolujících expertních skupin.

Jedna ceste vede k zoufalství a hluboké beznaději, druhá k naprostému vyhynutí. Modleme se, ať jsme dostatečně moudří vybrat si správně.

Woody Allen

Jelikož jsme od přírody mysticismu propadlým druhem, je třeba náš mysticismus nasměrovat udržitelným směrem. Všechna současná dominantní náboženství, stejně jako ideologie se ukazují být neživotaschopné a ve své podstatě omnicidní. Jakýkoliv další pokus o budoucí společenské uspořádání musí vycházet z poznání a akceptace reálných parametrů naší existence daných termodynamickými a evolučními zákony. Nová společnost tak musí založit svůj program na skutečné udržitelnosti, což znamená především přísnou regulaci rovnováhy v nejširším slova smyslu, primárně však v populační oblasti a využívání zdrojů. Mysticismus by měl být založen na spiritualitě, případně religiozitě ve vztahu k biosféře a entropii. Zároveň musí být tento nový mysticismus a z něho vycházející společnost dostatečně agresivní, aby dokázala eliminovat jakoukoliv konkurenci, která by základní principy rovnováhy narušovala. Místo současného parazitního modelu, by tak nová společnost fungovala na principu imunitního systému.

…Pale beyond porch and portal,
Crowned with calm leaves, she stands
Who gathers all things mortal
With cold immortal hands…

Charles Algernon Swinburne
The Garden of Proserpine

Ztráty, které lidstvo a s ním i biosféra utrpí v následujících dekádách a staletích budou i z hlediska historie Země výjimečné. Evoluční zákony se však nesklání před nikým, ani před veleúspěšným holým primátem a tak bychom udělali dobře, kdybychom při svém pádu z evolučního výslunní strhli s sebou co nejmenší část pozemského života, protože jen pak můžeme doufat, že náš druh dostane ještě někdy v budoucnosti šanci.

Advertisements